Demokracie stojí peníze, které nelze využít lépe O tom, že naším největším problémem zděděným z reálného socialismu nejsou ekonomická a technologická zaostalost, nýbrž rigidní myšlenkové stereotypy, se přesvědčuji dnes a denně. Naposledy při četbě příspěvku místostarostky městské části Brno-střed paní Vlasty Svobodové, otištěném v MF DNES ve čtvrtek 30. května. Paní místostarostka si v něm stěžuje na příkoří, která museli Brňané snášet při letošní street party zaměřené proti militarismu a nadměrnému automobilismu. Třebaže akce byla výborně zorganizována a proběhla bez nejmenších incidentů, paní starostce vadí spousta věcí. Vedle hluku a zablokované dopravy především značné finanční náklady. Vzhledem k tomu, že radnice podobné akce rozhodně nesponzoruje, bylo by z její strany zajisté korektní, kdyby upřesnila, co myslí oněmi 15 až 20 tisíci, na které měla akce přijít městskou část Brno-střed. A pokud jde o velké výdaje na policejní zajištění? V tom případě si nezbývá než položit otázku, zdali pár stovek alternativně smýšlejících mladých lidí představuje takové bezpečnostní riziko, že je kvůli němu nutno uvádět do pohotovosti i speciální jednotky? A není koneckonců shromažďovací právo pilířem jakékoliv standardní demokracie? Z něj přirozeně státu vyplývá povinnost zajistit klidný průběh shromáždění jakékoliv skupiny občanů. Jistě, něco to stojí, dokonce si kvůli podobným akcím musíme párkrát do roka trošku prodloužit cestu autem, ale za ten pocit svobody to stojí! To bychom pak také mohli lomit rukama nad výdaji na volby, parlament či jakékoliv další instituty demokratického systému. Za socialismu to nepochybně bylo jednodušší - stačilo pár vodních děl, někdy a někde i tanků, a bylo po problémech. Nakonec nás to však všechny přišlo hodně draho, a nejen finančně. Třebaže nepatřím k zásadním odpůrcům automobilismu ani Severoatlantické aliance, ba ani k fanouškům hudby zaznívající na podobných akcích, účastníci street party mi sdělují jedno nadějné poselství, totiž, že i v naší stále masovější a uniformnější civilizaci se najdou lidé, kteří mají vůli a odvahu žít po svém - a že toto své právo si aspoň jednou do roka prosadí i na rušné městské ulici. Skutky, nikoliv jen slovy, činí to, co bychom měli činit všichni, totiž žít demokracii jako každodenní realitu, nikoliv jen jako od reálu odtrženou televizní show či pavlačovou story nekonečných parlamentních intrik. Jejich setkání je třeba číst jako otázku a výzvu, nikoliv neúčelné buřičství. Jako výzvu ke společnému přemýšlení o problémech, které dnes nesužují jen naše město, ale celou planetu. Závěr svého příspěvku končí paní místostarostka slovy, která nelze neocitovat v původním znění: „Neměli by protestující zelení vstát z uváleného trávníku, vzít kosy na ramena a jít pokosit vzácnou louku na Kyčeře? A příští rok to zopakovat bez mezipřistání v Brně.“ Jejich moralizující, bezmála budovatelský tón budí až lehký úsměv, ale trochu mi z něj běhá mráz po zádech. Silně mi to totiž připomíná slova, jimiž nás coby studentíky gymnázia v polovině osmdesátých let při exkurzi na městský soud zahrnula jistá prokurátorka: „ Neudělali by ti disidenti lépe, kdyby už konečně přestali s těmi svými protesty a udělali něco pozitivního pro nás všechny?“ Jeden z nich, na něhož tato slova také mířila, je teď již více než dvanáct let naším prezidentem. Mohu paní místostarostku ujistit, že účastníci street party louky kosí a vedle toho svůj volný čas nezištně věnují i řadě jiných sociálně a ekologicky prospěšných aktivit. Veřejný protest a vyjádření vlastního pohledu na život a na svět mezi nimi ovšem má také své nezastupitelné místo. Bez jeho ozdravného působení nemůže žádná liberální společnost dlouhodobě existovat a nakonec ustrne v rigidním sebeuspokojení, od něhož je již jen krůček k totalitě jakékoliv barvy. Ve vyspělých demokraciích Západu, k nimž se dnes tak hlasitě - a bohužel stále jen tak povrchně - hlásíme, to již dávno pochopili a nejen street parties, ale i řada dalších, skutečně bouřlivých akcí tam patří ke každodenní realitě, nad níž se nikdo nepozastavuje a nepohoršuje. Bohužel v tomto ohledu se mentálně nalézáme stále ještě na Východě přímo dálném. A na závěr malá poznámka již jen ryze lokální. Z ekonomického hlediska činí paní místostarostka jistě správně, když přepočítává náklady na zajištění akce na dětská hřiště či pokosené louky. Nezbývá si ovšem v této souvislosti než položit otázku, kolik dětských hřišť či pokosených luk by se v celé naší zemi dalo pořídit za stamiliony, které protekly městským rozpočtem na estetické, památkářské i ekonomické propadáky jako Špalíček, komínská vozovna a další neslavné monumenty, na něž věru že nemůžeme být hrdi. Nehovoře už o R43 a zcela zbytečné překládce nádraží, na něž nám snad přispějí daňoví poplatníci z celé EU. Lubor Kysučan, autor je univerzitní učitel FSS MU